Jsem Veronika a poprvé jsem se narodila v roce 1993, podruhé v roce 2012. Chtěla bych vám vyprávět svůj příběh, kde chci uvést i takové věci, které spousta mých přátel a blízkých vůbec neví, a to kvůli několika jednoduchým důvodům: Ráda bych dokázala na mém příběhu lidem, kteří jsou možná na dně, kteří chtějí třeba i skoncovat se životem, že to nikdy nemají vzdávat, protože i když cítí, že se od toho dna na kterém jsou nedokážou odrazit, že na to nejsou dost silní, měli by si uvědomit několik věcí: Naděje NIKDY neumírá a NIKDY nejsme tak moc ztraceni, aby nás náš strážný anděl nemohl najít :-) A říkám, že VŽDY je v nás ta síla, která nám pomůže se ode dna odrazit, vyplavat na hladinu a nadechnout se. VŽDY.
Myslela jsem si, že vše začalo po rozvodu mých rodičů. Bylo to opravdu hrozné období, kterým jsem si ovšem musela projít, abych se dostala tam, kde jsem teď.
Začala jsem trpět úzkostnými stavy plnými strachu, kvůli kterým jsme s mojí mamkou vyhledaly psychiatra, který mi nasadil první léky. A jak už to tak s antidepresivy a podobnými prášky bývá, byly úplně k ničemu. Během asi jednoho roku se mé problémy trošku přetvořily, a já jsem začala trpět pocity, při kterých mě napadalo, že se nemůžu hýbat. Jinak že se něco hrozného stane. Později jsem měla nutkání opakovat pohyby. Vážně to zní divně, chápu jestli to nechápete. Asi ani teď to nedokážu pořádně vysvětlit. Možná, že kdybych to sama nezažila, také bych to nepochopila.
Byla jsem otrokem svých vlastních myšlenek. A pak, Bůh ví proč, jsem si stanovila, že pohyb který vykonám, musím opakovat třikrát. A když jsem jakýkoli pohyb nezopakovala třikrát, objevil se mi hrozné pocity, zkrátka jsem nebyla ničeho schopná. Jen brečet a opakovat pohyby.Byly to hodiny a dny plné strachu "z ničeho". Možná nad tím kroutíte hlavou, a říkáte si stejně jako tehdy moje rodina: Proboha, vždyť je to jenom blbý pocit, a je to kravina se trápit takovou blbostí! Vždyť když ten pohyb nezopakuješ, tak se nic nestane! No jó, ale vysvětlete to mojí zmatené hlavince, která už tehdy žila vlastním světem, s vlastními zákony a plným totálních blbostí, o kterých si myslela, že jsou realita. Ale dnes už vím, že to VŠECHNO bylo jen v mé hlavě.
Ty úzkostné pocity byly tak silné, s fyzickými projevy na mém těle, že jsem zkrátka přestala být schopná samostatného normálního života. Byly i doby, kdy mě museli krmit a oblékat. Pak se to zlepšilo, zase trošku změnilo(ale pořád jsem byla totálně mimo) a asi po dalším roce, během kterého jsem vyzkoušela hodně dalších prášků jsem začala chodit i k psycholožce a vlastně jsem se jí pořád bála říct, co všechno se mi honí hlavou. Přešla jsem k psychiatričce do Plzně, která pojmenovala moje problémy jako OCD(obsedantně kompulzivní porucha) a doporučila mi pobyt na dětské psychiatrii v pražské nemocnici Motol. A tak jsem jela do DPK (dětská psychiatrická klinika), strávila tam dva měsíce, poznala spousty nových lidí, a to sebevrahy, anorektičky, bulímičky i slečnu s chorobným přejídáním a dostala nové prášky, po kterých jsem přibrala deset kilo a alespoň na tři měsíce jsem byla docela v pohodě.
Ovšem trable se objevily zase a tentokrát už jsem neopakovala pohyby, ale myšlenky. Zkrátka bludný kruh. Uběhl další rok a já si začala uvědomovat, že tohle sakra není život! Neuvěřitelně mě to štvalo, a nevěděla jsem z toho ven. Ve škole jsem byla za "tu divnou" a za "magorku", ale mé nejbližší kamarádky se snažily stát stále při mě. I má rodina měla neobyčejnou trpělivost. Jsem jim za to moc vděčná! Spoustu lidí mě ale zavrhlo. Znovu jsem se dostala do nemocnice na psychiatrii, tentokrát do Plzně na tři měsíce. Zase mi změnili prášky a já byla po pobytu tam možná ještě v horším stavu, než před tím. Tehdy jsem se poprvé chtěla zabít. Seděla jsem v slzách, s žiletkou v ruce a začínala řezat do mého levého zápěstí a říkala si: Sakra, vždyť už to musí skončit! Ale tehdy mi můj strážný anděl musel dát velký pohlavek, abych se včas vzpamatovala, a uvědomila si, co vlastně dělám. Žiletku jsem odhodila a naštěstí jsem svůj životní boj nevzdala.
Byly ještě další chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát, stála jsem na okenním parapetu a chystala se skočit. Ale můj Anděl strážný mi opět včas vlepil pohlavek, aby se mi rozsvítilo a uvědomila si, že tudy cesta opravdu nevede.
Ale problémy byly stále. Po dalších dvou letech trápení jsme s kamarádkou objevily knihu Tajemství, která mi na nějaký čas pomohla, ale problémy se zase vrátily. Pak se stalo něco, co konečně dalo věci do pohybu. Moje spolubydlící na intru a kamarádka (Anne Richman, kterou určitě znáte jako blogerku)mi doporučila jejího kamaráda Michala Hanuše- terapeuta metody RUŠ, kouče osobního rozvoje a úžasně optimistického člověka nabitého pozitivní energií, který by mi prý mohl pomoct.
Tehdy, když mi o něm řekla, měla jsem okamžitý reflex: Dej mi jeho číslo, zavolám mu a objednám se na terapii.
Už za týden jsem frčela vlakem směr Příbram, s nadějí na lepší budoucnost. A tak jsem se poprvé setkala s metodou RUŠ a Michalem Hanušem, díky kterému jsem po šestihodinové terapii byla úplně jiný člověk. Během terapie jsem Michalovi a především sama sobě přiznala všechny své strachy, které jsem si celé ty roky utrpení nechtěla přiznat. A zjistila jsem, že když máte nějakou obavu, je lepší jí říct nahlas, svěřit se někomu blízkému, probrat to, aby jste pak zjistili, že to vlastně není tak hrozné. Že to, čím se trápíte, může být opravdu naprosto zbytečné.
Všichni přátelé i celá rodina ze mě byli nadšení. Najednou jsem nebyla ten utrápený, uslzený uzlíček nervů. Najednou jsem byla usměvavá a šťastná puberťačka, která se všem problémům jen smála. Bylo to najednou jako mávnutí kouzelným proutkem. Rodiče i já jsme tomu říkali zázrak :-)Ale nějaké problémy se opět objevily a já nebyla schopná sama sobě ani ostatním vysvětlit, co se najednou stalo, že se mi to vrací. A protože jsem byla přesvědčená, že metoda RUŠ funguje, dostala jsem od Michala kontakt na Evičku Nejedlou, přihlásila jsem se na Kurz metody RUŠ ke Karlovi a Evičce Nejedlým, a můj život se zkrátka úplně změnil. Kurz metody RUŠ byl procitnutím. Během půl roku jsem díky ostatním RUŠáčkům (absolventům kurzu a především Markétce) zjistila, že můj problém nezačal po rozvodu rodičů, jak jsem původně myslela, ale začal už v mém prenatálním stavu, kdy lékaři asi týden nevěděli, jestli se narodím mrtvá, nebo živá. Nedávali mi moc nadějí. Pochopitelně to maminku velice trápilo, a její stres se přenesl i na mě. Ale já ani tehdy svůj boj nevzdala. Mamka se pak ptala doktora jak je možné, že jsem se narodila relativně v pořádku, a on odpověděl: Na světě jsou věci mezi nebem a zemí, které doktor neumí vysvětlit.
A najednou to vše do sebe zapadalo. Všechny myšlenky, co se mi za ty léta objevovaly v hlavě a opakovaly se, vlastně vznikly už když jsem byla u maminky v bříšku! Metodou RUŠ jsme na to přišly, vyRUŠily, a od té doby, světe div se, jsem NAPROSTO v pořádku! Je to zázrak? ANO JE!
Jsem neobyčejně vděčná za tuto metodu. Je zkrátka úžasná :-)
Začít s metodou RUŠ bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Díky RUŠce, jsem našla spousty skvělých přátel, plných chuti změnit svůj život k lepšímu. Díky všem absolventům kurzů, především díky Karlovi Nejedlému(autorovi metody RUŠ), jeho úžasné ženě Evičce, kteří společně šíří tuto úžasnou revoluční metodu, kterou se dá opravdu "zRUŠit" každý problém, jsem začala být krásně klidná, veselá bez všech problémů a konečně jsem žila tak, jak jsem to vždy chtěla. Zlepšila jsem se ve škole, a konečně se mohl začít projevovat můj potenciál. Ale stále jsem cítila, že mi ještě něco chybí. Že mám rodinu, přátele, jsem v pořádku po duševní i fyzické stránce, ale chybí mi nějaký partner, po kterém jsem vždy moc toužila a se kterým bych to všechno moc chtěla sdílet.
A tak, "náhodou" jsem poznala toho nejúžasnějšího člověka na světě, nejlepšího přítele a zároveň životního partnera, který si mě našel (věřím, že mi ho poslali Andělé :-) a já už se ho nikdy nepustím:-) V životě jsem nikdy nebyla tak šťastná, jako teď :-) Konečně žiju! :-)
Hloupé prášky, díky kterým jsem stále plná chemie mi moc nepomohly, vždy jen dočasně, a také mě "oblbnuly" tak, že jsem usínala všude( ve škole při hodinách, i na lavičce na náměstí). Doktoři dělali to, co uměli, a co považovali za dobré, a jsem jim za to vděčná, ale já zjistila, že skrze prášky moje cesta opravdu nevede. Radši si každý problém vyRUŠím, zmizí příčina a sní i důsledek.
Pokud vás zajímá co to vlastně ta metoda RUŠ je, počkejte si na článek o ní, nebo rovnou koukněte na: http://karelnejedly.cz/
A tak se stalo, že z té nejnešťastnější dívky, která byla pesimistou každým coulem, chtěla spáchat sebevraždu a téměř sedm let nežila a trápila se, z té housenky zabalené ve své kukle plné strachu, se najednou díky metodě RUŠ a její životní lásce, vyklubal motýl, který si léta z květu na květ a je šťastný, vděčný a za vším hledá jen to dobré :-)
A ještě něco: Naděje NIKDY neumírá!
A všechno co se děje, se děje pro naše dobro :-)
Chtěla bych moc poděkovat VŠEM, kteří za těch téměř sedm let stali při mě a stále se mnou neztráceli naději, že to bude lepší. A také bych se jim za to všechno ošklivé co se mnou zažili, chtěla omluvit.
Léta mého utrpení prostě směřovala k tomu, abych našla metodu RUŠ a mohla pak díky ní najít smysl svého života,a lásku svého života :-) A možná pomoci ostatním.
Přeji hodně splněných přání, a síly, která dřímá v každém z nás. Jen je třeba ji probudit :-)
Metodu RUŠ doporučuji každému. At´ má jakýkoli problém. :-)
Uvařené bramborové noky, případně špagety, kolínka, vrtule...to je na vás :-)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
